Založit novou webovou stránku nebo e-shopChci nový web
aktualizováno: 03.05.2012 19:41:02 

BEASTMASTER

Kryptozoologie - pojem, jezero Loch Ness a Lochnesská "příšera", Krakatice obrovská 

 

Kryptozoologie

Kryptozoologie (z latinského crypto skrytý) bývá často označována jako obor zoologie zkoumající živočichy, o kterých neexistují nezvratné důkazy, ale jejichž existenci naznačují zprávy domorodců, pozorování cestovatelů, historické záznamy, legendy apod. Samotní zoologové však kryptozoologii v převážné většině jako vědu neuznávají. Někteří skeptici ji dokonce označují přímo za pseudovědu.

Za zakladatele kryptozoologie je považován francouzský zoolog Bernard Heuvelmans, jehož kniha Na stopě ignorovaných zvířat (1955) upozornila světovou veřejnost na mnohé záhady zoologického světa. V roce 1982 byla založena organizace International Society of Cryptozoology, místopředsedou byl zvolen Roy P. Mackal. Tato organizace vydávala 4x ročně publikace, ve kterých se snažila zmapovat záhadné tvory této planety. Roku 1998 ale z finančních důvodů ukončila činnost.

Jak rozumět slovu kryptozoologie?

Varan komodský - Autor:Khalil Baalbaki

Milena Lukavská se sešla se spisovatelem, cestovatelem, badatelem a členem Mezinárodní kryptozoologické společnosti Jaroslavem Marešem, který představil tento vědní obor a objevy, ke kterým díky kryptozoologům došlo. Jak tedy rozumět slovu kryptozoologie?

Jak rozumět slovu kryptozoologie? Spisovatel, cestovatel, badatel a člen Mezinárodní kryptozoologické společnosti Jaroslav Mareš představil tento vědní obor a objevy, ke kterým díky kryptozoologům došlo.(Periskop, Milena Lukavská).

 

Varan komodský

Kryptozoologie se snaží prověřovat informace o tvorech, které věda zatím nezná. Tyto zprávy pocházejí většinou od domorodců nebo od cestovatelů, kteří se dostali do odlehlých oblastí a nasvědčují, že by tam mohlo existovat dosud neznámé zvíře. Často slýchám různé poznámky, které kryptozoologii zlehčují nebo jí naprosto mylně vykládají. Měly bychom si jasně říci, že kryptozoolog není člověk, který tvrdí, že existuje nějaké záhadné, dosud neznámé zvíře, ať už je to třeba Nessie nebo Mokele Membe, a jeho snahou je prokázat tuto existenci. To je naprosto mylný názor. Kryptozoologie je hraničním oborem zoologie, který se snaží ověřit nové informace, které by mohly vést k novým objevům. Pokud budeme zlehčovat kryptozoologii, můžeme zlehčovat jakékoliv hraniční obory ostatních věd - třeba moderní fyziku, která se snaží prověřit například teorii superstrun. Také není jasné, jestli tato cesta vede k cíli. Dělají se experimenty, prověřují se různé teoretické závěry - stejné je to s ověřováním zpráv o neznámých zvířatech. Ovšem, je pravda, že pod obor kryptozoologie se schovají i šarlatáni, kteří odborníky v oboru nejsou, ale jména vědy zneužívají k šíření scestných a mylných názorů.

Pralesní prase rodu Hylochoerus - Autor: Wikipedia
Pralesní prase rodu Hylochoerus

Když se podíváme do minulosti, ukázalo se, že tento přístup vyhodnocování údajů o neznámých zvířatech se vyplácí. Je to třeba případ komodských varanů. Byli objeveni až kolem roku 1912, předtím se šířily informace domorodců, že na těchto ostrovech žijí draci, kterým z tlamy šlehá oheň, což bylo zřejmě časté vystřelování jazyka. Tyhle zprávy byly v Evropě odsuzovány, přesto se na jejich základě nakonec prokázala reálná existence těchto nejmohutnějších ještěrů na světě. Podobný je případ hrošíka liberijského - byl dokonce chován v zoologických zahradách v Dublinu a Hagenbeck v Hamburku, tam se ale domnívali, že se jedná o zakrslou formu nějakého běžného druhu hrocha. Ale snahy některých zoologů považovat toto zvíře za samostatný rod, nazývali ho Choeropsis, nedošly sluchu tehdejších odborníků. Až nakonec německý cestovatel Schomburgk tohoto tvora v západní Africe objevil. Dalším příkladem je případ obrovského pralesního vepře, který je nazýván hylošér (Hylochoerus). Domorodci o něm tvrdili, že je to něco mezi nosorožcem a prasetem, ovšem toto srovnání bylo tak nevěrohodné, že ho zoologové nebrali vážně. Nakonec bylo toto zvíře objeveno až počátkem 20. století. Jako další příklad může sloužit okapi.

Počátkem tohoto tisíciletí byl v Kongu objeven obrovský šimpanz velikosti gorily. Bylo to velké překvapení, s jeho zařazením si primatologové zatím nevědí rady, protože jde o tvora, který v mnoha ohledech skutečně gorilu připomíná. Samci mají na lebce sagitální hřeben, to je znak, který u šimpanzů nenajdete. Testy DNA ukazují, že jde o šimpanze, ale provádějí se další průzkumy. Domorodci o něm hovoří jako o zabijákovi lvů. Na stejném místě žije také populace běžných šimpanzů, ty místní nazývají jiným jménem. Podle mého názoru by dosud zjištěné údaje mohly ukazovat na to, že se jedná o nový druh, ne-li nový rod. Faktem zůstává, že to je obrovský, vědě neznámý živočich, který žije na úzce vymezené lokalitě v Africe. Můžeme předpokládat, že podobné případy, kdy na takových malých ostrůvkovitých lokalitách mohou přežívat další velká neznámá zvířata, budou ještě přibývat.

 Z poslední doby pocházejí také objevy z Asie - člen Mezinárodní kryptozoologické společnosti, anglický  zoolog Dr. John McKinnon, šel po stopách rohů, resp. souroží neznámého tvora, které našel u vietnamských lovců. Asi po dvou až tříletém pátrání zvíře skutečně objevil - místní ho nazývali Saola, dostal vědecké jméno Pseudoryx nghetinhensis. Je to velice zajímavý druh, který představuje přechod mezi skotem a antilopami. Ve stejné oblasti objevili nové druhy jelenů - muntžak obrovský a muntžak trpasličí (to je také objev McKinnona) a z této hraniční oblasti mezi Laosem a Vietnamem přicházejí další informace o neznámých zvířatech.

 

Saola - Pseudoryx nghetinhensis

Ale ve všech těch případech, o kterých byla řeč, včetně toho obrovitého šimpanze, vždy nejprve existovaly pověsti o existenci zvířat a na jejich základě se badatelé rozhodli po těchto stopách jít a prověřit jejich pravdivost - a došlo k zajímavým objevům.

 

Loch Ness

Loch Ness (skotskou gaelštinou Loch Nis, loch znamená ve staré gaelštině jezero) je druhé největší jezero ve Skotsku. Nachází se v ledovcově-tektonické dolině Great Glen ve správní oblasti Highland. Má rozlohu 56,6 km². Je 34 km dlouhé a 1,5 km široké. Dosahuje hloubky 230 m (až 305 m, pokud počítáme bahnité sedimenty). Leží v nadmořské výšce 16 m.

Loch Ness
 
pohled na jezero
Typ: tektonicko-ledovcový
Rozloha: 56,6 km²
Délka: 34 km
Šířka: 1,5 km
Max. hloubka 230 m
Nadm. výška: 16 m
Přítok vody: Oich
Odtok vody: Ness
Sídla: Fort Augustus, Drumnadrochit
Správní oblast: Highland
Země: Skotsko Skotsko
Státy: Spojené království Spojené království
Světadíl: Evropa

Pobřeží

Břehy jezera jsou vysoké a skalnaté.

Vodní režim

Největší přítok je řeka Oich, která přitéká z jihu z jezera Loch Oich. Z jezera odtéká řeka Ness, která po asi 5 km ústí u města Inverness do zálivu Moray Firth v Severním moři. Jezero nezamrzá.

Okolí

Na jižním konci jezera leží město Fort Augustus. U severního břehu se pak nachází město Drumnadrochit. Od roku 1822 je jezero součástí Kaledonského kanálu, který spojuje západní atlantické pobřeží se Severním mořem.

Příšera

Jezero Loch Ness se nejvíce proslavilo díky svému údajnému obyvateli, nejznámějšímu kryptozoologickému zjevení, lochnesské příšeře tzv. Nessie která vypadá jako přerostlý plesiosaurus. První spatření příšery v tomto jezeře se traduje už ze 6. století.

Lochnesská nestvůra

 Lochnesská nestvůra (také Lochnesská příšera, zkráceně Lochneska nebo Nessie) je záhadný živočich, který se údajně vyskytuje ve skotském jezeře Loch Ness. Podle hlášení pozorovatelů by měl být živočich 15 - 20 m dlouhý asi s třímetrovým krkem a výrůstkem v podobě rohu na hlavě. Někteří pozorovatelé uvádějí také dlouhé tmavé chlupy (žíně) na částech těla. O jeho výskytu se vedou dlouhodobé spory, stejně jako o přesném druhovém zařazení. Jisté však je, že jde o jeden z nejčastěji zkoumaných druhů záhadných tvorů.

Jméno

Místní obyvatele tento druh většinou nenazývají jinak než Nessie nebo Ness, popřípadě Niseag (skotská gaelština). Ve vědeckém světě má jméno vytvořené Sirem Peterem Scottem Nessiteras rhombopteryx, což je název vzešlý z řečtiny a má znamenat Nesský div s ploutvemi tvaru kosočtverce. Jedná se o přesmyčku pro Monster hoax by Sir Peter S. (Monstrózní žert Sira Petera S) - Sir Peter tohoto tvora pojmenoval proto, aby jej včlenil do britské fauny, čímž mu zajistil ochranu, neboť mytické, nepojmenované a nedefinované zvíře není možno ve Velké Británii chránit zákonem; a zároveň si nechal "otevřená zadní vrátka", neboť z vědeckého hlediska je popis na základě pouhé fotografie ploutve předčasný.

Historie

 Pověsti o životě Lochnesky a jiných vodních živočichů v tomto highlandském jezeře jsou známy již několik staletí. Vůbec nejstarší dochovaná zmínka pochází ze 6. století z díla o sv. Kolumbovi. Ten měl v roce 565 zachránit jednoho z Piktů, který byl napaden příšerou - a to kdesi u řeky Ness, tedy nikoli u jezera.

Velkou vlnu zájmu o Lochnesku rozpoutal v roce 1871 článek D. Mackenzieho a od 80. let 19. století po 30. léta 20. století byly hlášeny stovky pozorování jezerního živočicha. Patrně nejtěsnější kontakt s živočichem byl ohlášen v roce 1933, když manželé projíždějící autem po pobřeží jezera museli zastavit, protože přes cestu se plazilo tmavé, tlusté tělo a nakonec zmizelo ve vodě. I v dalších letech 20. století byla Lochneska několikrát nafilmována a fotografována, ale žádný získaný dokument není natolik přesvědčivý, aby ho bylo možno uznat za bezesporný důkaz existence živočicha.

Od 60. let 20 století byla podniknuta řada pokusů o zachycení stopy živočicha různými fyzikálními přístroji. Pomocí sonaru bylo důkladně prohledáváno celé pobřeží jezerního dna. Na břehy jezera byly umístěny filmové kamery s nočním viděním, které byly automaticky spouštěny pohybem v zorném poli objektivu. Japonská expedice prohledávala vody jezera za pomoci miniponorky. Patrně největší akcí byl prakticky dvouletý monitoring jezera týmem televize BBC, pořádaný v letech 2002 - 3. Žádný z těchto přístrojů však nepřinesl jasný důkaz existence Lochnesky.

Pokusy o vysvětlení

Patrně nejčastěji uváděná teorie, která předpokládá, že živočich skutečně existuje, tvrdí, že jde o přežívající druh nějakého druhohorního plaza, patrně plesiosaura. Výskyt těchto druhohorních plazů byl prý potvrzen i ve sladkovodním prostředí a bylo by teoreticky možné, že v izolovaném skotském jezeře by mohli přežívat dodnes. Jezero je poměrně velké a hluboké (délka 38 km, šířka 3 km, hloubka až 230 m), je spojeno i s dalšími menšími jezery a nelze proto se stoprocentní jistotou vyloučit, že by i tak velký živočich mohl dlouhodobě unikat pokusům o ulovení. Vzhledem ke zmíněnému masovému nasazení špičkové techniky s negativním výsledkem je to však velmi nepravděpodobné.                                                                                                                                                                                                                                                                                                      
 Řada dalších vysvětlení vychází spíše z chyb pozorovatelů a uvádí jako možný zdroj pozorovaných jevů například hejna ryb nebo koberce vodních řas na hladině. Mohlo by se prý také jednat o tuleně, kteří se nějakým způsobem dostali do jezerních vod. Jiné vysvětlení říká, že by mohlo jít o potopený strom, který se díky rozkladným procesům náhle vynoří na hladinu.
 
S další teorií přišel italský geolog Luigi Piccardi, který tvrdí, že za podivnými úkazy připisovanými nestvůře je seizmická činost. Jezero totiž leží na dodnes velmi činném geologickém zlomu Great Glen. Tato teorie by však vysvětlovala jen případy náhlého vzedmutí hladiny a podivné zvuky. Na stranu zastánců příšery se v tomto případě postavil i britský geolog Roger Musson, který poukazuje na rozdílné časové údaje seizmické činnosti zlomu a hlášenými pozorováními.
 
 
 
 

 Všem, kteří se jezerem Loch Ness a tzv. lochneskou příšerou zabývají, bych doporučil si přečíst vynikající knihu od Steva Altena  -V hlubinách Loch Ness. Jde sice o dobrodružný román s trochou fikce, ale je zde i objemná část věnovaná jak historii Skotska samotného, tak geologii tajemného jezera. Dále se dozvíte o různých formách života nejen  tohoto jezera a závěrem i teorii o tom kdo nebo čím lochneská příšera vlastně je.

 Já sám s touto knihou velice sympatizuji. Nejenže vysvětlení čím lochneska může být je velice možné a přijatelné, ale i způsob jak je tato kniha napsána je naprosto dokonalý. Až vám přijde, že autor není pouhým spisovatelem, ale spíše biologem píšícím své poznatky i když zasazené do dobrodružného děje.

 

Vysvětlení mnoha lidí či vědců, že fotografie zachycující Nessie mohou být např. ve skutečnosti snímky zachycující úplně něco jiného se nedjí vyloučit ani potvrdit a tak trochu s touto skutečností souhlasím a přikláním se k ní. Ovšem tvrzení, které je také celkem časté a to, že může jít třeba i o vyčnívající chobot a část hlavy plavajícího slona se mi už zdá až moc přitažená za vlasy. Kde by se vzal ve skotském jezeře slon?   Známí jsou čtyři druhy slonů. Slon africký (Afrika), slon pralesní (Afrika – menší než slon africký), slon indický (Bangladéš, Indie, Šrí Lanka, Indočína a část Nepálu, Indonésie a Thajska) a dále Slon nepálský (nebo také himalájský - oficiální název ještě nebyl uznán). Pověsti o něm nebyly brány vědci vážně, ale v roce 1992 se ho povedlo badateli Johnu Blashford-Snellovi objevit a fotograficky zdokumentovat. Značně se liší od Slona indického, je agresivnější, větší, a jeho charakteristickým znakem jsou dva hrboly na hlavě. Jedná se zřejmě o poddruh slona indického nebo také o zcela nový druh. Pro úplnou vědeckou analýzu se čeká na uhynulého jedince či nalezení kosterních pozůstatků. Ani  jeden z těchto druhů slona by se neměl jak dostat na tento anglický ostrov – do Skotska. Proto se mi zvláště toto tvrzení zdá absurdní. Spíše bych se přikláněl k nějakému gigantickému tvorovy, který jezero Loch Ness obývá a nějakou mutací nebo vývojem v izolovaném a specifickém prostředí dorostl takových obřích rozměrů – viz. Kniha Steva Altena nebo fotografie obřího jesetera výše, který byl v jezeře chycen.

 

Lov na Nessii přitahuje i vědce

 

Přestože tajemná obluda ze skotského jezera Lochness patří stále spíše mezi hypotetické tvory, jejichž existence je více než pochybná, nelze opomenout v naší cestě za záhadami naší planety ani ji. Tím spíše, že se o Nesii, jak se familiárně nazývá, zajímají i renomovaní odborníci.

 Jedním z nich je i čtyřiašedesátiletý bývalý námořník na ponorce, letecký inženýr, později uznávaný oceánolog Dan Taylor, který v současné době připravuje novou vědeckou expedici za tajemnou Nesii. V městečku Hardeeville ve svém hangáru o rozměrech 18 x 24 metrů staví 13 metrů dlouhou ponorku, která má prozkoumat dno jezera Lochness.

Dinosaurus, nebo obří úhoř?
První Taylorova expedice s ponorkou jménem Viperfish za lochneskou byla v roce 1969 neúspěšná, stejně jako všechny další výpravy. Letos na jaře však chce jezerního netvora konečně objevit. O existenci lochnesky existují stovky teorií, i očitých svědectví. Nejpopulárnější z nich tvrdí, že jde o posledního žijícího zástupce pravěkých dinosaurů – plesiosaura, který v chladných vodách jezera záhadným způsobem přežil do dnešních dnů. Jiný názor má Taylor, který argumentuje tím, že pokud by šlo o plesiosaura, musel by se v pravidelných intervalech vynořovat na povrch, aby se nadechl a to se neděje. Je toho názoru, že jde o obřího úhoře, nebo dosud nepopsaného vodního hada. Lochneska se totiž objevuje značně nepravidelně, což potvrzují i záznamy on-line kamer rozmístěných kolem jezera. Do pátrání po obludě byly investovány již miliony dolarů. Jen permanentní sledování jezera kamerami, sondami a pomocí rozmístěných sonarů přijde na velké peníze. Málokterý mýtus už stál tolik peněz a přitahuje tolik lidí jako lochneska. Každým rokem utratí u jezera na 600 000 turistů přes 48 milionů dolarů.

Co objeví nová expedice?
„Život je příliš jednotvárný a tak jsem si našel Nesii,“ říká Taylor o svém nadšeném úsilí. Se svou první ponorkou Viperfish (byla 6, 7 metru dlouhá a vážila 1,5 tuny) pátral v jezeře Lochness celých šest měsíců, ale nepočítáme-li pár nevýznamných ozvěn ze sonaru, nenašel nic. Nová ponorka je dvakrát větší a může se ponořit až do hloubky 600 metrů. Aby měla expedice i odborný dohled, bude ponorku pilotovat uznávaný biolog Leonard Mudd. Ačkoli je  vědec, není k výpravě vůbec skeptický: “ Pro mne, jako pro biologa jde o nesmírně cennou možnost poznat hlubiny jezera Lochness. I kdybychom neobjevili přímo místní obludu, věřím, že najdeme odpovědi na celou řadu otázek a nalezneme i některé ze vzácných živočišných druhů. Podle mého přesvědčení je arogantní, myslet si, že člověk už všechno objevil a v jezeře nic není. Vezměte si jen nálezy nových tvorů v oceánech, ke kterým dochází neustále.“
Vysněným důkazem pro lovce Nesii je vzorek její tkáně. I s tím spousta expedic v minulosti počítala a výjimkou nebyla ani Taylor. Jeho ponorka Viperfish byla vybavena speciálními harpunami a střelami pro odběr vzorků. Od toho však již vědci upustili. „Nebudeme Nesii ubližovat. Spokojíme se s fotografickými důkazy a záznamy sonaru a možná najdeme na dně jezera i zbytky její stravy,“ říká Taylor.

 

Jak vznikla legenda o lochnesce
Jezero Lochness se nachází asi 800 kilometrů od Londýna, ve skotském hrabství Inverness. Celý tanec kolem jezerní příšery nastal v roce 1934, kdy uznávaný londýnský chirurg Robert Wilson projížděl v autě se svou přítelkyní kolem jezera Loch-Ness. Oba samozřejmě slyšeli o tom, že před rokem tu manželé Spiceovi svým autem málem vrazili do podivné obludy plazící se přes cestu, ale doktor Wilson nevěřil, že by zrovna on měl to štěstí a zažil něco podobného. Vtom ale jeho přítelkyně s výkřikem překvapeně ukázala na jezero. Na hladině se něco pohybovalo a zanechávalo to za sebou zčeřenou brázdu. Z vody vyčníval dlouhý krk a jeho výška dokazovala, že se jedná o velkého tvora. Doktor Wilson okamžitě zastavil a protože měl sebou fotoaparát, tvora vyfotil. Tak vznikl snímek, který proletěl celým světem a nastartoval pátrání podvodníků, amatérských pátračů i uznávaných vědců po podivném jezerním tvoru. Při průzkumech dna jezera už si odborníci ověřili, že je v něm spousta jeskyní a skrytých puklin, dokonce nevylučují spojení s mořem. Tam někde v hlubinách by se tedy Nessie měla skrývat.

 

 



 

Krakatice obrovská

 

Krakatice obrovská


 
Vědecká klasifikace
Říše: Živočichové (Animalia)
Oddělení: Triblastica
Kmen: Měkkýši (Mollusca)
Pododdělení: prvoústí (Protostomia)
Třída: hlavonožci (Cephalopoda)
Podtřída: (Coleoidea)
Řád: krakatice (Teuthida)
Podřád: (Oegopsina)
Čeleď: (Architeuthidae)
Rod: krakatice (Architeuthis)
Druh: krakatice obrovská (Architeuthis dux)

Krakatice obrovská (Architeuthis dux) je druh krakatice. Jedná se o jeden z největších druhů hlavonožců.

Popis

  • celková maximální délka (včetně prodloužených chapadel):
    • 13 m samice, 10 m samec
    • 17,8 metrů
    • 18,5 metrů
  • velikost pláště nepřesahuje 2,25 m

Krakatice obrovská (společně s kalmarem Hamiltonovým) má největší oko v živočišné říši (průměr přes 30cm).

Ekologie

Dožívá se přibližně věku pěti let.

  • velikost pláště nepřesahuje 2,25 m Jedná se o aktivního predátora. (Než byla pořízena série jejích fotografií, spekulovalo se, zda krakatice neloví pouze pasivně.)

Vyfotografování živé krakatice

Od poloviny 90. let 20. století se pokoušelo vyfotit živou krakatici několik expedic, ale bez úspěchu. Připevňovali kamery na živé velryby nebo na ponorky.

Poprvé se tento druh krakatice podařilo vyfotit živou dvěma japonským vědcům (Cunemi Kubodera a Kjóiči Mori, Ogasawara Whale Watching Association) v severním Pacifiku u Boninských ostrovů (Ogasawara) jihovýchodně od Japonska, asi 16 km (10 mil) od hlavního ostrova Čičidžima v hloubce 900 m. Záběry získali již 20. září 2004 v 9:15 a oznámili to 27. září 2005 v časopise Proceedings of the Royal Society B. Během čtyř hodin získali ve třicetivteřinových intervalech přes 500 fotografií a jedno ze dvou dlouhých chapadel. Přilákali ji návnadou na ryby připevněnou ke kameře. Délka chapadla: 5,5 m. Délka krakatice odhadnutá na základě délky chapadla: 8 metrů. Pravděpodobně se jednalo o dospělou samici.

Nafilmování živé krakatice

4. prosince 2006 Cunemi Kubodera poblíž Boninských ostrovů (Ogasawara Islands) asi 1,000 km (620 mil) jižně od Tokia nafilmoval živou dospělou krakatici. Jednalo se o malou samici asi 3,5 m (11 stop a 6 palců) dlouhou, vážící 50 kg (110 liber). Byla vytažena na palubu výzkumného plavidla, ale uhynula.

Pokus o chov

Roku 2000 novozélandský teutholog Steve O’Shea odchytil 17 mladých krakatic s cílem odchovat z nich dospělce, ale mláďata zemřela.

 

Úlovkem rybářů, lovících v antarktických vodách, byla krakatice s očima velkýma jako talíře, ostrými háky na chapadlech a velkým zobákem.

Kus druhu Mesonychoteuthis hamiltoni o hmotnosti 150 kg a délce bezmála pět metrů byl uloven v Rossově moři. Podle vědců se jednalo o mladou samici, dospělý jedinec je mnohem větší a živí se až dvoumetrovými rybami.

 

Vědci o tomto druhu vědí z rozboru obsahu žaludků vorvaňů, kteří se krakaticemi živí. Takto se podařilo získat prvních pět známých exemplářů, první už v roce 1925. Jeden úlovek pochází z vlečné sítě, tažené v hloubce kolem dvou kilometrů. Toto je první případ, kdy byla tato krakatice ulovena v téměř neporušeném stavu, blízko hladiny.

Velcí hlavonožci tvoří až tři čtvrtiny potravy vorvaňů, z čehož se soudí, že musí být v hlubinách u Antarktidy hojné. "Vše, co o nich víme, je, že se mohou pohybovat do velkých hloubek i být až u hladiny a že dorůstají obrovských rozměrů," řekl Dr. Steve O'Shea, odborník na hlavonožce z Auckland University of Technology.

Tělo uloveného živočicha je uloženo v New Zealand national museum.

 

Jde o první fotografii tohoto tvora vyfotografovanou japonskými vědci.
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Tento obrovský tvor byl vyfotografovaný 2,950 stopy (900 metrů) v Severním Tichém oceánu v japonských vodách, kde vědci obří krakatici přitahovali směrem ke kamerám na vlasci s návnadou. 
 
 
 
 
 
Chapadlo lapeného tvora, který pak vědcům uplaval.
 
Chapadlo bylo dlouhé 18 stop (5.5 metru) Podle toho se odhaduje velikost zvířete na 26 stop (8 metrů)
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
Mnoho obrovských krakatic bylo nalezeno vyplavených na plážích nebo mrtvých či umírajících v rybářských sítích. Tento tvor byl nalezen v Novém Zélandu v roce 1996. 
Vědci zkoumají obrovského tvora nalezeného v Novém Zélandu v roce 2004. 
 
 
 
 
První fotografie živého tvora byly dělané s automatizovanými kamerami napojenými na vlasce s návnadou s pytli rozmačkaných garnátů.
 
   

 

 

 

 

TOPlist