Basketbal / NBA - Jason Kidd - statistika

Fotbal - Luis Hernández - MS 1998

Cyklistika - Lance Armstrong - úspěchy, Iban Mayo

 

 

 

 

KARIÉRA:	ÚSPĚCHY:
Třebíč 1981-92 Kladno 1992-95 Albany (AHL) 1995-98 Pardubice 2000 Znojmo 2004 Magnitogorsk 2005 New Jersey (NHL) 1995-současnost	All-Star Team (EJC 1994) NHL All-Rookie Team (1997-1998) Bronzová medaile MS 1998 Švýcarsko NHL All Star Game 2000 Vítěz Stanley Cupu 2000 Nominace do NHL All-Star prvního týmu (2000-01) Vítěz NHL Bud Light Plus/Minus (2000-01) NHL All Star Game 2002 Vítěz Stanley Cupu 2003 Bronzová medaile ze ZOH 2006 Turín V sezoně 2006/07 byl kapitánem New Jersey Držitel Zlaté hokejky za sezónu 2008/09

 

 

Patrik Eliáš patří mezi nejvýraznější hokejové osobnosti posledních let. Za klub New Jersey Devils hraje již 14. sezónu. V letech 2000 a 2003 získal nejcennější hokejovou trofej - Stanley Cup. Kromě toho je držitelem bronzových medailí z Mistrovství světa v ledním hokeji konaném ve Švýcarsku v roce 1998, Zimní olympijských her 2006 v Turíně. V roce 2009 byl Patrik Eliáš vyhlášen nejlepším českým hokejistou za sezónu 2008/2009 a stal se držitelem Zlaté hokejky 2009

Hokeji se věnuje od pěti let. Hrál v SK Horácká Slavia Třebíč. Je útočník.

 

 

STATISTIKY NHL

		ZÁKLADNÍ ČÁST				PLAY OFF
Sezona	Klub	Z	G	A	B	Z	G	A	B
1995/96	New Jersey Devils (NHL)	1	0	0	0	-	-	-	-
1995/96	New Jersey Devils (NHL)	1	0	0	0	-	-	-	-
	Albany River Rats (AHL)	74	27	36	63	4	1	1	2
1996/97	New Jersey Devils	17	2	3	5	8	2	3	5
	Albany River Rats	57	24	43	67	6	1	2	3
1997/98	Albany River Rats	3	3	0	3	-	-	-	-
	New Jersey Devils	74	18	19	37	4	0	1	1
1998/99	New Jersey Devils	74	17	33	50	7	0	5	5
	New Jersey Devils	72	35	37	72	23	7	13	20
2000/01	New Jersey Devils	82	40	56	96	25	9	14	23
2001/02	New Jersey Devils	75	29	32	61	6	2	4	6
2002/03	New Jersey Devils	81	28	29	57	24	5	8	13
2003/04	New Jersey Devils	82	38	43	81	5	3	2	5
2004/05	NHL výluka
2005/06	New Jersey Devils	38	15	29	44	9	6	10	16
2006/07	New Jersey Devils	74	21	47	68	10	1	9	10
2007/08	New Jersey Devils	74	20	35	55	5	4	2	6
2008/09	New Jersey Devils	77	31	47	78	7	1	2	3
Celkem NHL		822	295	411	706	133	40	73	113

 

 

 

 

 Reprezentační dres České republiky Patrik Eliáš obléká již od osmnácti let, kdy v roce 1994  nastoupil na juniorském mistrovství Evropy . Za seniorský reprezentační tým odehrál svůj první zápas 12. května 1998 v semifinále MS proti Finsku.

Mezi úspěchy v národním týmu patří bronzové medaile z MS ve Švýcarsku v roce 1998 a OH v Turíně v roce 2006.

 

 

  Od roku 2006 Patrik Eliáš pořádá letní hokejovou školu, která se koná v Ice Vault Areně, Wayne, New Jersey.

Škola je určena všem mladým hokejistům ve věku od 6 do 18 let, kteří si chtějí zdokonalit své hokejové schopnosti a dovednosti pod vedením Patrika a dalších zkušených trenérů, které si do svého týmu pečlivě vybírá.

Program školy vychází z Patrikova názoru, že je nezbytné, aby mladí hokejisté trénovali různé druhy sportů, jelikož každý sport rozvíjí určité fyzické a psychické schopnosti člověka, a v důsledku jejich spojení dochází k podstatnému zdokonalení hokejových dovedností každého mladého hráče.

Hráči každodenně absolvují dva tréninky na ledě, jeden trénink na hřišti, doprovodné sportovní aktivity jako je stretching, fotbal, míčové hry a např. i broomball (což je hokej na ledě bez bruslí) a další program jako video, přednášky, autogramiáda apod.

Pro mladé hokejisty je hokejová škola velkým zážitkem, což potvrzuje i skutečnost, že se většina hráčů do Ice Vault Arény každoročně vrací.


"Patrikova škola je skvělá a mít možnost s ním trénovat na ledě je pro mě úžasný zážitek" řekl jeden z malých hokejistů, který hokejovou školu navštívil letos již podruhé.


Letní hokejová škola Patrika Eliáše, která se každoročně konala v Ice Vault Arena ve Wayne, New Jersey se v letošním roce neuskuteční. Patrik Eliáš by chtěl ujistit všechny mladé hokejisty, kteří jeho školu navštěvovali, že v tomto projektu bude v příštích letech určitě pokračovat a věří, že se mu podaří realizovat svůj hokejový program pro mládež i vEvropě

 

 

 

 

Patrik Eliáš působí od roku 2006 jako vyslanec dobré vůle Českého výboru pro UNICEF.

"Jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl příjmout nabídku stát se vyslancem dobré vůle UNICEF, byla moje zkušenost s nemocí, která mi téměř zabránila pokračovat v kariéře vrcholového sportovce. Velmi mě oslovil program UNICEF zaměřený na očkování, který v nejrůznějších částech světa zajišťuje chudým dětem ochranu proti nakažlivým nemocem. Těším se, že s UNICEF budu moci těmto dětem pomáhat", uvedl Patrik Eliáš důvody, které ho ke spolupráci s UNICEF vedly.

Patrik se spolu se svou manželkou Petrou aktivně podílí na řadě projektů UNICEF nejen v České republice, ale i v zahraničí. Cílem těchto projektů je získat finanční prostředky na podporu programů UNICEF v problémových oblastech. Mezi takového projekty patří například akce "Hurá léto" nebo exhibiční hokejová utkání, která Patrik v České republice každoročně organizuje.


V září 2008 Patrik se svou manželkou navštívili středoamerický stát Belize, ve kterém UNICEF realizuje řadu programů na podporu chudých a nemocných dětí. Cílem této cesty bylo kromě jiného zjistit, jak UNICEF funguje v terénu a jakým způsobem jsou využívány finanční prostředky UNICEF v místech, kde je pomoc potřebná.

 

 

 

 

 

 Od každé nové posily se v NHL toužebně očekává, že do týmu přinese něco zvláštního. Žádný z nich se však nemůže pyšnit přezdívkou „Pán prodloužení“ jako český útočník Patrik Eliáš. Jeho schopnost rozhodovat zápasy v prodloužení je stejně pověstná jako západ slunce nad Manhattanem. Již šestou sezónu obléká dres New Jersey Devils, v jehož službách dosáhl dvakrát na vysněný Stanley Cup.

Rodák z Třebíče začínal s hokejem v pěti letech. Tamnímu Elitexu zůstal věrný až do osmé třídy, ale pak se začal rozhlížet po lepším angažmá. Výsledkem byl přestup do slavné kladenské školy, z níž vzešli mj. Jaromír Jágr či Martin Procházka. V dresu Poldi prošel téměř všemi mládežnickými výběry a v sedmnácti letech si poprvé vyzkoušel start za áčko. Jediná sezóna stačila, aby si talentovaného hráče všimli skauti New Jersey a nabídli mu angažmá v NHL. Ještě rok Eliáš odolával vábení, aby v roce 1995 definitivně opustil Českou republiku.

 

 

 

 

Prvním působištěm Patrika v zámoří se stal klub nižší soutěže AHL Albany River Rats. Během 131 zápasů zde dokázal nasbírat 130 kanadských bodů za 51 branek a 79 asistencí. Na radu Bobbyho Holíka začal jíst těstoviny a syrové maso, díky čemuž přibral ve svalovině 18 kilo. To už byl slušný základ pro vstup do nejslavnější soutěže planety.

Křest v NHL zažil Eliáš ještě v sezóně 1995/6, jednalo se však o jediný zápas. V dalším ročníku již měl na svém kontě 17 startů, přesto se stále vracel na farmu. Důvodem byly jeho finanční požadavky, které vedení klubu, proslulého přísnou platovou disciplínou, odmítalo akceptovat. Až v play-off dostal šanci místo zraněného Davea Andreychucka a uvedl se náramně: v osmi zápasech dal dvě branky a třikrát přihrál na gól spoluhráčům. Je jasné, že takového hráče už do nižší soutěže trenéři „Ďáblů“ nepustili.

Jestliže měl Eliáš, co se týče týmových úspěchů, v NHL štěstí, v národním týmu se k němu obrátilo zády. Do sestavy památného zlatého týmu z Nagana se nevešel, na následné mistrovství světa ve Švýcarsku se sice vydal, ale tam Češi získali pouze bronzové medaile. A když o rok později opět slavili zlato, Patrik u toho zase nebyl. Přestože se trenér Hlinka zapřísahal, že v případě vypadnutí Devils v play-off vezme do Norska oba české útočníky, nakonec zvolil pouze druhé české křídlo Petra Sýkoru. Od té doby chová Eliáš k české reprezentaci mírně podezřívavý vztah.

Tou dobou již Sýkora s Eliášem dokázali kombinovat poslepu a spolu s důrazným centrem Jasonem Arnottem tvořili obávanou první formaci NJ. Na začátku sezóny 1999/2000 odmítl Eliáš ustoupit při vyjednávání o výši platu a pár zápasů dokonce odehrál v Pardubicích a Třebíči. Brzy se ale s manažerem Lamoriellem domluvil a odrazil se ke zřejmě nejlepší sezóně vůbec. Stal se nejlépe bodujícím hráčem týmu, udržoval si průměr okolo bodu na zápas a málem se vešel do první dvacítky nejproduktivnějších hráčů NHL. Kompaktní tým „Ďáblů“ se prokousal až do finále, v němž porazil obávané bijce z Dallasu a na Stanley Cupu se objevila další dvě česká jména.

Totéž se oběma spoluhráčům málem podařilo i napřesrok. New Jersey se opět probilo až k branám triumfu, kde na něj čekal hvězdný tým Colorada Avalanche. Finálová série se protáhla na sedm zápasů a ten poslední vyhrály „Laviny“ 3:1. Patrikovi zbyl pocit dobře odvedené práce a chmurná vzpomínka na třebíčského kamaráda Tomáše Zelenku, jenžv únoru po nešetrném zákroku soupeře ochrnul na spodní část těla. Eliáš tenkrát uspořádal v Třebíči benefiční utkání, jehož se zúčastnilo několik velkých českých hvězd.

Dostat se až na vrchol NHL se týmu s průměrným rozpočtem podaří jen občas. Udržet se na něm déle než dvě sezóny je prakticky nemožné, zvlášť když odcházejí opory. V průběhu sezóny 2001/2 opustili řady Devils oba Patrikovi spoluhráči z útoku Arnott i Sýkora. Na Eliášovi zůstala tíha odpovědnosti za výsledky týmu. Náladu mu nespravila ani účast na olympijských hrách v Salt Lake City, kde čeští reprezentanti podlehli ve čtvrtfinále Rusům. V prvním kole play-off potom „Ďáblové“ překvapivě vypadli s Carolinou, ale vyčerpaný Eliáš odmítl účast na mistrovství světa ve Švédsku.

Vedení klubu si uvědomilo situaci a přistoupilo na novou smlouvu, která přiřkla českému hráči 5 miliónů v průběhu tří let. Do týmu však přišel nový kouč Pat Burns, bývalý policista, a naordinoval tvrdou defenzívu. Eliáš se znovu rozehrál k výborným výkonům, stále častěji se v něm ale radost z gólů mísila s návaly zlosti. V zápase odehrál třeba čtvrthodinu, zbytek času seděl na lavičce a díval se, co předvedou jeho spoluhráči – destruktoři ze třetí a čtvrté formace. Navíc musel poslouchat zuřivé Burnsovy výlevy, když se zrovna nedařilo. Přesto se dokázal v rozhodujících chvílích prosadit a přispěl k postupu „Ďáblů“ do finále, kde se střetli s týmem Anaheim Mighty Ducks. Dramatické finále opět dospělo až k sedmému zápasu a tentokrát měli více štěstí hráči Devils.

Letos se Patrik dokázal vklínit mezi nejlepších deset v kanadském bodování se 38 brankami (5. místo mezi střelci) a 43 asistencemi. A dokázal platnost titulu „Pán prodloužení“ – v základní části čtyřikrát rozhodl zápas v nastaveném čase, čímž vyrovnal rekord NHL. Jeho novými spoluhráči v útoku se stali Scott Gomez a Brian Gionta, po nichž dostala formace přezdívku „GGE“.

Ve volném čase rád jezdí sportovním automobilem Porsche 911 Turbo, na rozdíl od minulých let však prý již nezkouší, kolik z něj „vymáčkne“. Ačkoli na ledě působí jako ztělesnění hokeje, nedávno si střihl dokonce sérii lechtivých snímků v letadle pro módní časopis Quo. A to i přesto, že prý trpí fobií z létání, podobně jako např. nizozemský fotbalista Dennis Bergkamp. S dlouholetou přítelkyní Yvonne prý plánuje svatbu i početí potomka, o konkrétních termínech však nehovoří.

 

 

 

 

 

 

 

 

Ďábelská jízda

Po vyřízení neodkladných záležitostí se Stevens připojil k Ďáblům 25. září 1991, o rok později, ve své teprve druhé sezoně se stal kapitánem Ďáblů, teprve pátým v historii – a byl jím až do konce své kariéry. Blues se stále snažili Stevense přitáhnout zpět k sobě, tak jako v roce 1994, když podepsali se Stevensem tříletý kontrakt v hodnotě 17 milionů dolarů. Devils tento kontrakt označili za podvodný a až po čtyřech letech jim arbitráž dala za pravdu. Odměnou jim kromě zůstávajícího Stevense bylo i 1 425 000 dolarů a právo volby v první kole draftu místo Blues. Jako kapitán a leader Ďáblů, vyhrál Stanley Cup v letech 1995, 2000 a 2003.



 

Zejména v New Jersey se Scott proslavil čistými ale velmi zničujícími hity, chcete-li body-checky, někteří ze soupeřů končili v bezvědomí. Stevensova síla v těchto soubojích rostla zejména v play-off. Na svědomí má mj. Slavu Kozlova (1995, finále), Tomáše Kaberleho, Kevina Adamse (2000, semifinále konference), Daymonda Langkowa (2000, finále konference), Erica Lindrose (2000, finále konference), Rona Francise, Sami Kapanena a Shanea Willise (2001, čtvrtfinále konference), Joe Thortona (2003, čtvrtfinále východní konference) a Paula Kariyu (2003, finále). Vítěz Conn Smythe Trophy, která náleží nejužitečnějšímu hráči v play off pro rok 2000, Stevens vstoupil do síně slávy 12.listopadu 2007, ačkoliv oficiálně skončil kariéru 6. září 2005, ale poslední zápas odehrál v roce 2004 (většinu sezony promarodil s poraněním hlavy), mohl být přijat roku 2007 (přijetí musí předcházet tříletá čekací lhůta). Ďáblové vyřadili dres s jeho číslem (#4) 3. února 2006. Je považován za nejlepšího hráče, který doposud v týmu působil a stal se prvním hokejistou v historii klubu, jehož dres s číslem byl vyřazen.

 

 

 

 

Přehled medailí
Kanadský pohár
zlato	KP 1991	lední hokej
stříbro	SP 1996	lední hokej
Stanley Cup
zlato	NHL 1994/1995	New Jersey Devils
zlato	NHL 1999/2000	New Jersey Devils
zlato	NHL 2002/2003	New Jersey Devils

 

 

 

 

 

Martin Brodeur Brankář  - NJD   Výška: 185cm Váha: 93kg +/- Držení hole: Levá Narozen: 6. Května 1972, Montreal, Kanada Draftován: NJD / 1990 NHL Entry Draft Kolo: 1st  (20th overall) Číslo dresu: 30 Slavný otec: Denis Brodeur (hokejový brankář)

 

 

 

 

 

Season	Team	GP	W	L	T	OT	SO	GA	SA	Sv%	GAA	Mins
1988-1989	Mtl-Bourassa-QAAA	27	13	12	1		0	98			3.72	1,580
1989-1990	St-Hyacinthe-QMJHL	42	23	13	2		0	156			4.01	2,333
1990-1991	St-Hyacinthe-QMJHL	52	22	24	4		2	162			3.30	2,946
1991-1992	St-Hyacinthe-QMJHL	48	27	16	4		2	161			3.39	2,846
1991-1992	Devils	4	2	1	0	-	0	10	85	.882	3.36	179
1992-1993	Utica-AHL	32	14	13	5		0	131			4.03	1,952
1993-1994	Devils	47	27	11	8	-	3	105	1,238	.915	2.40	2,625
1994-1995	Devils	40	19	11	6	-	3	89	908	.902	2.44	2,184
1995-1996	Devils	77	34	30	12	-	6	173	1,954	.911	2.34	4,433
1995-1996	Canada-NTS	3	0	1	1		0	9			3.00	180
1996-1997	Canada-NTS	2	0	1	0		0	4			4.00	60
1996-1997	Devils	67	37	14	13	-	10	120	1,633	.927	1.88	3,838
1997-1998	Devils	70	43	17	8	-	10	130	1,569	.917	1.89	4,128
1997-1998	Canada-NTS
1998-1999	Devils	70	39	21	10	-	4	162	1,728	.906	2.29	4,239
1999-2000	Devils	72	43	20	8	-	6	161	1,797	.910	2.24	4,312
2000-2001	Devils	72	42	17	11	-	9	166	1,762	.906	2.32	4,297
2001-2002	Devils	73	38	26	9	-	4	156	1,655	.906	2.15	4,347
2001-2002	Canada-NTS	5	4	0	1		0	9			1.80	300
2002-2003	Devils	73	41	23	9	-	9	147	1,706	.914	2.02	4,374
2003-2004	Devils	75	38	26	11	-	11	154	1,845	.917	2.03	4,555
2004-2005	Canada-NTS	5	5	0	0		1	5	129		1.00	300
2004-2005	Canada-NTS	7	5	2	0		0	20	218		2.87	419
2005-2006	Devils	73	43	23	-	7	5	187	2,105	.911	2.57	4,365
2005-2006	Canada-NTS	4	2	2	0		0	8			2.01	239
2006-2007	Devils	78	48	23	-	7	12	171	2,182	.922	2.18	4,697
2007-2008	Devils	77	44	27	-	6	4	168	2,089	.920	2.17	4,635
2008-2009	Devils	31	19	9	-	3	5	73	870	.916	2.41	1,814
	NHL Totals	999	557	299	105	23	101	2,172	25,126	.914	2.21	59,021

Season	Team	GP	W	L	T	OT	SO	GA	SA	Sv%	GAA	Mins
1988-1989	Mtl-Bourassa-QAAA	3	0	3	0		0	14			3.99	210
1989-1990	St-Hyacinthe-QMJHL	12	5	7			0	46			4.07	678
1990-1991	St-Hyacinthe-QMJHL	4	0	4			0	16			4.14	232
1991-1992	St-Hyacinthe-QMJHL	5	2	3			0	14			2.65	317
1991-1992	Devils	1	0	1	0	-	0	3	15	.800	5.61	32
1992-1993	Utica-AHL	4	1	3			0	18			4.19	258
1993-1994	Devils	17	8	9	0	-	1	38	531	.928	1.95	1,171
1994-1995	Devils	20	16	4	0	-	3	34	463	.927	1.67	1,222
1996-1997	Devils	10	5	5	0	-	2	19	268	.929	1.73	659
1997-1998	Devils	6	2	4	0	-	0	12	164	.927	1.97	366
1998-1999	Devils	7	3	4	0	-	0	20	139	.856	2.83	425
1999-2000	Devils	23	16	7	0	-	2	39	537	.927	1.61	1,450
2000-2001	Devils	25	15	10	0	-	4	52	507	.897	2.07	1,505
2001-2002	Devils	6	2	4	0	-	1	9	145	.938	1.42	381
2002-2003	Devils	24	16	8	0	-	7	41	622	.934	1.65	1,491
2003-2004	Devils	5	1	4	0	-	0	13	133	.902	2.62	298
2005-2006	Devils	9	5	4	-	0	1	20	261	.923	2.25	533
2005-2006	Canada-NTS											0
2006-2007	Devils	11	5	6	-	0	1	28	332	.916	2.44	688
2007-2008	Devils	5	1	4	-	0	0	16	147	.891	3.19	301
2008-2009	Devils	7	3	4	-	0	1	17	239	.929	2.39	427
	NHL Totals	176	98	78	0	0	23	361	4,503	.920	1.98	10,947

Odehrané šampionáty:

 

 

 Goran Šimun Ivanišević (* 13. září 1971) bývalý profesionální tenista z Chorvatska. Největšího úspěchu dosáhl právě v letech kdy to od něj již nikdo nepředpokládal ve Wimbledonu roku 2001. Na divokou kartu vyhrál svuj první grandslamový titul až ve svém čtvrtém grandslamovém finále (1992, 1994, 1998). Zapsal se do historie také svým výborným servisem. Nejvyššího 2. umístění v žebříčku dosáhl v roce 1994.

Kariéra

Ivanišević se narodil v chorvatském (tehdy jugoslávském) městě Split. Na profesionální okruh vstoupil v roce 1988 a hned další rok vyhrál svůj první titul ve čtyřhře ve Frankfurtu. V roce 1990 se Ivanišević zapsal do povědomí veřejnosti na French Open, kdy v prvním kole nečekaně vyřadil Borise Beckera v prvním kole a sám postoupil až do čtvrtfinále. Becker tehdy o Goranovi prohlásil: „…ani Bůh by nemohl zahrát lépe.“ Ten rok se mu podařilo na stejném turnaji dojít až do finále čtyřhry s Petrem Kordou. O pár týdnů později se ve Wimbledonu probojoval až do semifinále, kde prohrál s Beckerem ve čtyřech setech. Dalším úspěchem v témže roce byl první titul ze dvouhry ze Stuttgartu a podíl na vítězství ve World Team Cupu. Brzy si vytvořil pověst hráče agresivního stylu hry a extrémně silného servisu. Mnoho let zapodával více es než kdokoliv jiný na tour. Byl také pověstný tím, že dokáže porazit kohokoliv na světě, ale také s každým prohrát.

V roce 1992 se Ivanišević dostal do svého prvního grandslamového finále ve Wimbledonu, kde se střetl s Andre Aggasim. Oba se snažili získat svůj první grandslamový titul. Přestože byl Goran mírným favoritem a začal utkání o něco lépe tak podlehl Andremu v pětisetovém maratonu 7:6, 4:6, 4:6, 6:1, 4:6. Tehdy v neuvěřitelných sedmi zápasech nastřílel dohromady rekordních 207 es za turnaj. Později v létě téhož roku na Olympijských hrách v Barceloně získal Goran dvě bronzové medaile ze dvouhry i čtyřhry pro nově vzniklou zemi Chorvatsko.

Další velké finále ho čekalo v roce 1994 opět ve Wimbledonu, kde byl ale opět poražen obhájcem titulu Petem Samprasem 6:7, 6:7, 0:6. Ten rok se mu podařilo vystoupat na ě příčku světového žebříčku právě za Samprase.

V roce 1995 vyhrál Ivanišević Grand Slam Cup, když porazil Todda Martina ve finále 7:6, 6:3, 6:4. V semifinále Wimbledonu ho pak opět udolal Sampras 6:7, 6:4, 3:6, 6:4, 3:6.

V roce 1996 se mu podařilo zvítězit na 5 turnajích na okruhu. Na Grand Slam Cupu dosáhl na finále, kde prohrál s Beckerem. Téhož roku se mu podařil fenomenální kousek nasázet za sezónu 1,477 es. S Ivou Majoliovou vyhrál Hopman Cup za Chorvatsko. Výborným úspěchem bylo také semifinále na US Open.

Do roku 1998 se Goranovi příliš ve Wimbledonu nedařilo. Ten rok přišel na centerkurt zarostlý jako Ježíš Kristus a ani odborníci nepředpokládali žádný zázrak z jeho strany. 27letý Ivanišević se však po strhujícím semifinále s Krajíčkem (v pátém setu 15:13) probojoval do svého třetího Wimbledonského finále, kde proti němu stanul opět Sampras. Po napínavém boji Goran opět prohrál 7:6(2), 6:7(11), 4:6, 6:3, 2:6 - kdy druhý set v tiebreaku byl považován za zlomový díky velmi těsným backhandovým returnům, které skončily nakonec out.

Po třetí finálové prohře následovala série týdnů plných černých myšlenek. Úzce spjatý s Chorvatským národním fotbalovým družstvem, které hrálo na Euru 1998 a získalo nakonec až 3. místo, vyrazil Goran sám na dvouměsíční plavbu po Jaderském moři sám se svými černými myšlenkami. Vrátil se až na US Open kde zahrál 4. kolo. Za zmínku stojí určitě i finálová čtyřhra v r. 1999 s Jeffem Tarangem na French Open. Od té doby začala série neúspěchu, bolestí a trápení s levým ramenem, prohry v prvních kolech.

V roce 2001 již nikdo od Ivaniševiće nečekal žádné zázraky. Turnaj před Wimbledonem prohrál na trávě s Italem Carratim v prvním kole a nic nenasvědčovalo že by to na Wimbledonu mělo dopadnout jinak. V létě 2001 se pohyboval na 125. příčce žebříčku a to byla těžká pozice dostat se na Wimbledon bez kvalifikace. Nicméně vedení turnaje pamatovalo jeho úspěchy, bralo ho jako atrakci pro diváky a nakonec mu dalo divokou kartu. Ivaniševiće šokoval celý tenisový svět když se dostal počtvrté ve svých skoro 30 letech do finále Wimbledonu, kde stanul proti Patricku Rafterovi, kterého nakonec udolal v 5ti setovém thrilleru a stal se tak prvním hráčem co zvítězil na divokou kartu. Zároveň překonal svůj rekord nastřílených es za turnaj – tentokrát jich bylo 213.

Od BBC získal cenu Sportovec roku 2001. V roce 2004 ukončil Ivaniševič právě ve Wimbledonu na centerkurtu svoji kariéru, když podlehl Lleytonu Hewittovi ve třetím kole.

Za svoji profi kariéru vyhrál Ivaniševiće 22 titulů ve dvouhře a 9 titulů ve čtyřhře. V roce 2005 ho kapitán Pilić nominoval do Chorvatského Davis Cupového teamu ve finále proti Slovensku. I přestože nakonec nehrál, Chorvatsko se zapsalo do historie prvním vítězstvím v Daviscupu nad Slovenskem 3-2.

Goran Ivanišević vyhrál za svou kariéru 22 turnajů ATP ve dvouhře, z toho 1 grandslamový turnaj – zcela nečekaně Wimbledon v roce 2001, kdy již byl výrazně za zenitem své kariéry:

• 1990 – Stuttgart Outdoor
• 1991 – Manchester
• 1992 – Adelaide, Stuttgart Indoor, Sydney Indoor, Stockholm
• 1993 – Bukurešť, Vídeň, Paříž (Masters)
• 1994 – Kitzbuhel, Tokio Indoor
• 1995 – Grand Slam Cup
• 1996 – Záhřeb, Dubai, Milán, Rotterdam, Moskva
• 1997 – Záhřeb, Milán, Vídeň
• 1998 – Split
• 2001 – Wimbledon

 

Citáty

„Problém se mnou je v tom, že každý zápas hraji proti pěti soupeřům: rozhodčí, diváci, sběrači míčků, kurt a já sám.“ (Goran Ivanisević)

„Nešel bych nikdy k sportovnímu psychiatrovi, protože když tam skončíte jste bláznivější než když jste tam přišli.“ (Goran Ivanisević)

„Pořád lámu rakety, ale teď v lepší náladě.“ (Goran Ivanisević)

„Můžu se jít leda zabít.“ (po prohře ve Wibledonu 98´)

„Buď hraji jako bůh, nebo jako prase.“ (Goran Ivanisević)

„Jsem génius.“ (Wimbledon 2001, po výhře v semifinále)

„Zato jak jsem dnes hrál bych měl jít do vězení.“ (Goran Ivanisević)

„Čím hůř hraji, tím víc mě lidé mají rádi, nevím proč.“ (Goran Ivanisević)

„I kdyby Goran dostal do ruky basketbalový míč, stejně s ním zahraje eso!“ (Pete Sampras)

„Jediným receptem na Goranovo podání je přetrhat v šatně struny na jeho raketě.“ (Michael Chang)

Zajímavosti

Rekord: od r. 1992 do r. 1998 nastřílel Ivaniševič soupeřům vždy více jak 1000 es (vyjíma r. 1995, kdy jich nastřílel jen 997). V roce 1996 dokázal dát 1447 es.

Právě díky smrtícímu servisu je na okruhu ATP přezdíván jako „King of the 1000 aces“, což znamená „Pán tisíce es.“

V roce 1999 na US Open hrál Goran proti Italovi Carratimu. Goran se v jednom gamu dopustil čtyř dvojchyb za sebou, ale galantní soupeř přesvědčil rozhodčího, že ta čtvrtá byla sporná. Chorvat dostal dva nové míče a odměnil se pátou dvojchybou.

WIMBLEDON

1992

V roce 1992 se na tenisovém poli mluvilo o třech nových tvářích. Andre Aggasi , Pete Sampras a Goran Ivaniševič.    

Samozřejmně , že t u byl ještě Boris Becker a další veteráni ,ale první tři jmenovaní měli od odborníků určenou skvělou kariéru.Jenže nikdo asi nečekal ,že vytáhlý chorvat (193cm) porazí všechny favority a dostane se až do finále.Kde ale prohraje s Aggasim.

• 1.kolo : Koslowski Lars (GER) 63.příčka  6:2 , 6:2 , 6:3
• 2.kolo : Woodforde Mark (AUS) 90.příčka  6:4 , 6:4 , 6:7 (4), 6:3
• 3.kolo : Rosset Marc (SUI) 40.příčka  7:6 (4) , 6:4 , 6:4
• 4.kolo : Lendl Ivan (USA) 11.příčka  6:7 (7) , 6:1 , 6:4 , 1-0 RET.
• Čtvrtfinále : Edberg Stefan (SWE) 2.příčka 6:7 (10) , 7:5 , 6:1 , 3:6,6:3  
• Semifinále : Sampras Pete (USA) 3.příčka  6:7 (4) , 7:6 (5) , 6:4 , 6:2
• Finále : Aggasi Andre (USA) 14.příčka  7:6 (10) , 4:6 , 4:6 , 6:1 , 4:6

 

 

 

 

 

Jméno:	Jason Kidd
Výška:	6´4´´ ( 193 cm)
Váha:	210 lbs. ( 95,3 kg)
Pozice:	Guard
Den narození:	23. března 1973
Univerzita:	California
NBA tým:	New Jersey Nets a Dallas Mavericks
V NBA:	od sezóny 1994/1995
Číslo:	5 a 2

Jason Kidd má tři děti, nejstarší je Steve a Anna Kidd. Jeho otec je afro-američan a matka irská katolička. Jeho nejoblíbenější a nejnavštěvovanější hřiště je v Oakland, kde ještě za mlada trénoval a drtil své skills NBA hvězda Gary Payton. Během jeho mládí, Jason také velmi vynikal ve fotbalu a šli mu i jiné sporty. Ovšem jak sami teď vidíte, vybral si jen jeden a udělal dobře. Absolvoval St. Joseph Notre Dame High School v Californii kde také Jason vedl školní tým. Navštěvoval též univerzitu Berkeley. V druhém ročníku byl vybrán do prvního týmu All-America a hlavně díky tomu měl otevřenou bránu do NBA draftu v roce 1994.

Kariéra v NBA

Jason Kidd byl vybrán v druhém výběrovém řízení draftu do týmu Dallas Mavericks, po boku Glenna Robinsona. V prvním roce měl průměr za hru 11.7 bodů, 5.4 doskoků 7.7 asistencí. Roku 1995 měl tu čest hrát v NBA Rookie of the year po boku Granta Hilla za Detroit Pistons. Byl v Dallasu členem tzv. Three Js což znamenalo že hrál spolu s Jimem Jacksonem a s Jamalem Mashburnem. Do tohoto tria se vkládaly velké naděje, že Dallas dovede k mnoha úspěchům. Nicméně jejich plán se moc nezdařil, protože tahle trojka hrála v Dallasu velmi krátce. Kidd byl draftován do Phoenixu Suns po boku Tonyho Dumase a Lorena Meyer za Michaela Finleyho a za Sama Cassella, během sezóny 1996-1997. Po pěti sezónách ve Phoenixu, Jason Kidd pomohl každý rok do playoffs, pak byl draftován do New Jersey Nets za Stephona Marburyho.

Styl hry

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Pro mne byl největším zážitkem sledovat Hernándeze na Mistroství světa v roce 1998. Zde postoupilo Mexiko celkem v pohodě ze základní tabulky skupiny E z druhého místa, když jako první postoupil tým Nizozemska.

Skupina E

Vlajka	Stát		Stát	Vlajka	Výsledek	Branky
	Jižní Korea	----	Mexiko		1:3	28. Ha Seok-Ju ---- 75., 84. Luis Hernández, 51. Ricardo Peláez
	Nizozemsko	----	Belgie		0:0	-------------
	Belgie	----	Mexiko		2:2	43., 48. Marc Wilmots ---- 56. Alberto García Aspe z penalty, 63. Cuauhtémoc Blanco
	Nizozemsko	----	Jižní Korea		5:0	37. Phillip Cocu, 41. Marc Overmars , 71. Dennis Bergkamp, 79. Pierre van Hooijdonk, 83. Ronald de Boer
	Belgie	----	Jižní Korea		1:1	6. Luc Nilis ---- 71. Yoo Sang-Chul
	Nizozemsko	----	Mexiko		2:2	5. Phillip Cocu, 19. Ronald de Boer ---- 75. Ricardo Peláez, 90. Luis Hernández

Tabulka

Poř.	Země	Z	V	R	P	VG	IG	B
1.	Nizozemsko	3	1	2	0	7	2	5
2.	Mexiko	3	1	2	0	7	5	5
3.	Belgie	3	0	3	0	3	3	3
4.	Jižní Korea	3	0	1	2	2	9	1

 

 

Mexiko se dostalo i díky gólům Hernándeze do osmifinále, kde se střetli s jedním z největších favoritů na titul, Německem. Německý tým sice postoupil ale jen díky velkému štěstí. Zejména Hernández válcoval obranu němců a vytvořil si množství šancí, které ovšem nebyl schopen proměnit.

Německo

----

Mexiko

2:1

75. Jürgen Klinsmann, 86. Oliver Bierhoff ---- 47. Luis Hernández

 

   

 

 

 

 Lance Armstrong (* 18. září 1971 Plano, Texas, USA) je americký profesionální cyklista. Vyléčil se z rakoviny a poté v letech 1999 - 2005 triumfoval sedmkrát po sobě v nejprestižnějším cyklistickém závodu světa Tour de France. Překonal tak rekord Miguela Induraina, kterému se podařilo zvítězit pětkrát v řadě. A také pětinásobná vítězství dalších legendárních cyklistů, jako byli Bernard Hinault, Eddy Merckx a Jacques Anquetil, kteří však k těmto výhrám potřebovali delší časové rozmezí. Za své sportovní úspěchy dostal mnoho mezinárodních ocenění. Například časopis Sports Illustrated ho v roce 2002 jmenoval Sportovcem roku.

Sportovní začátky

Armstrong zahájil svou sportovní kariéru jako triatlonista. V šestnácti letech se stal profesionálním triatlonistou a v letech 1989 a 1990 získal titul národního mistra v triatlonu. U triatlonu však nevydržel. Největší talent projevil v jízdě na kole, rozhodl se tedy věnovat výhradně cyklistice. Absolvoval několik amatérských závodů a v roce 1991 potvrdil svůj talent vítězstvím amatérského mistrovství Spojených států. Po Olympijských hrách v roce 1992, kde obsadil 14. místo v silničním závodě, se stal profesionálním cyklistou. Následující rok byl pro Armstronga plný triumfů. Vyhrál sérii tří prestižních závodů ve Spojených státech (dotovaných jedním milionem dolarů), v červenci se ve svých jednadvaceti letech stal nejmladším jezdcem, který dosáhl etapového vítězství na Tour de France a na mistrovství světa v silniční cyklistice se stal také historicky nejmladším vítězem. Až do roku 1995 nikdy nedokončil celou Tour de France. Teprve v tomto roce, kdy skončil celkově na 36. místě, se cítil fyzicky i psychicky dost silný na to, aby tento náročný a vyčerpávající závod dokončil.

Boj s rakovinou

Na podzim roku 1996, konkrétně 2. října, diagnostikovali lékaři Armstrongovi testikulární rakovinu – třetí, nejtěžší stadium rakoviny varlat s rozsáhlými metastázemi do plic. Varovné příznaky zhoubné nemoci Armstrong pociťoval již několik měsíců (stupňující se bolest v tříslech, úporné bolesti hlavy, špatné dýchání), považoval je však za důsledek nadměrného zatížení organismu po náročném tréninku a mnoha závodech. Proto vyhledal lékařskou pomoc tak pozdě. Jeho šance na přežití odhadli onkologové na méně než 50 procent. Podstoupil okamžitě chirurgický zákrok a zahájil chemoterapii. V průběhu léčby objevili lékaři další dva nádory na mozku, jeden nad centrem zraku a druhý nad centrem koordinace. Následovala další operace a další chemoterapie, tentokrát nikoli v Houstonu, kde mu nabízeli léčbu pomocí agresivní chemoterapie, která by ale ochromila jeho tělo tak, že by zničila veškerou naději na návrat k cyklistice. Na počátku svého onemocnění začal Armstrong studovat vše o rakovině. Pročetl spoustu odborných knih a odborných časopisů o rakovině. Byl ve spojení s více odborníky, se kterými konzultoval svůj stav. V další fázi léčby dal na jejich radu a rozhodl se pro alternativní způsob léčby, kterou praktikovali v nemocnici v Indianopolisu. Tato forma léčby minimalizovala vedlejší účinky chemoterapie a dávala šanci vyléčit se z rakoviny a natolik se fyzicky zotavit, aby mohl znovu závodit. A to byl důvod, proč se Armstrong rozhodl pro léčbu v Indianopolisu. 13. prosince 1996 podstoupil poslední chemoterapii. Po několika týdnech výsledky ukázaly, že je Armstrong vyléčený. Trvalo však riziko, že se nemoc během následujících dvanácti měsíců vrátí. Na podzim 1997 mu lékaři potvrdili, že už existuje jen minimální možnost, že by se nemoc vrátila.

Návrat

Armstrong po svém úplném vyléčení znovu sedl na kolo a začal trénovat. V září 1997 uspořádal tiskovou konferenci, aby ohlásil svůj návrat do cyklistiky v sezoně 1998. V té době už věděl, že stáj Cofidis s ním ukončila smlouvu. Na tiskové konferenci vysvětlil svou situaci a doufal, že brzy dostane odpovídající nabídku od jiného týmu. Žádná evropská stáj mu neudělala finančně přijatelnou nabídku. Jeho agent objevil stáj U. S. Postal, novou organizaci, založenou a sponzorovanou Američany. I oni však ze začátku nabízeli nízký základní plat. A Armstrong se už vzdával naděje na závodění. Pak došlo ke zlomu v jednání, U. S. Postal ustoupila a přistoupila na Armstrongovy požadavky. Uzavřeli smlouvu a on se stal opět závodníkem. Jeho prvním závodem po osmnácti měsících byl pětidenní závod napříč Španělskem. Skončil na vynikajícím čtrnáctém místě. Dva týdny nato se zúčastnil závodu Paříž-Nice, který je řazen mezi nejnáročnější etapové závody. Jedná se o osmidenní trasu, známou svým drsným, sychravým počasím. V první etapě Armstrong vzdal. Byl rozhodnut definitivně s cyklistikou skončit: dokázal sobě i mnoha dalším, co chtěl – že je možné nejen vyléčit se z rakoviny, ale vrátit se i k závodění. To mu v ten moment stačilo. Krizi, kdy po několik týdnů vůbec nesedl na kolo, překonal jen díky manželce a nejbližším přátelům. Opět se vrátil do závodního pelotonu. 1. října 1998, dva roky ode dne, kdy mu stanovili diagnózu rakoviny, dojel čtvrtý na Vueltě. Tento výsledek v náročném třítýdenním etapovém závodě ukázal, že se nejen vrátil, ale že se vrátil lepší. Předtím sbíral úspěchy v jednodenních závodech, ale nikdy nebyl schopný konkurovat někomu v delších etapových závodech. Po skvělém umístění na Vueltě se upnul k jedinému cíli – vítězství na Tour de France. Podřídil tomu veškerou přípravu a nejen on, ale i celý tým U. S. Postal. V červenci 1999 po první etapě tohoto nejprestižnějšího závodu si oblékl žlutý trikot vedoucího jezdce. Žlutý trikot mu patřil i v cíli jako celkovému vítězi. Byl to triumf, kterému před začátkem Tour málokdo věřil. V dalších letech se pak zúčastňoval jen minima závodů a veškerou svou přípravu směroval k Tour de France. Díky své ohromné vůli a značné podpoře týmu se mu podařilo to, co nedokázal nikdo jiný před ním – vyhrát sedmkrát v řadě náročný třítýdenní etapový závod Tour de France. Oslnivou sportovní kariéru zakončil v roce 2005 v Paříži po svém sedmém vítězství na Tour de France. Sportu zůstal i nadále věrný. Na podzim roku 2006 se například poprvé zúčastnil slavného běžeckého maratónu v New Yorku, roce 2007 dokončil v čase 2:46:43 na 698. místě.

Pokračování v kariéře

V září 2008 ohlásil Lance Amrstrong svůj opětovný návrat k cyklistice a naplánoval si první start v sezóně 2009 na leden, kdy by se měl zúčastnit Tour down under. Ačkoliv by tak porušil antidopingová pravidla, udělila mu UCI výjimku (Armstrong dostal od UCI svolení k návratu). Armstrong také proklamoval, že se nejspíš zúčastní Tour de France a Giro d'Italia. Giro nakonec dokončil na 12. místě se ztrátou 15 minut a 59 sekund na vítěze, jímž se stal Denis Menšov. Tour de France dojel na 3. místě se ztrátou 5 minut a 24 sekund na vítězného Alberta Contadora, s nímž zpočátku bojoval o roli lídra v týmu Astana.

Příčiny úspěchu

Na příčinách fenomenálního úspěchu Lance Armstronga se odborníci přesně neshodli, jsou tu však některé významné body, které nelze přehlédnout:

• Nadprůměrná dechová kapacita - v šestnácti letech při testování na Cooperově klinice v Dallasu mu naměřili nadměrnou vitální kapacitu plic, což je objem kyslíku, který dokáže nadechnout (v uvedeném zařízení dodnes nenaměřili nikomu vyšší hodnoty, než měl Armstrong). Dle jeho internetových stránek je jeho VO2max=83,6 (ml/kg)
• Kyselina mléčná – produkuje méně kyseliny mléčné než většina lidí. Kyselina mléčná je chemická látka vznikající při svalové práci, její hromadění ve svalech je příčinou únavy.
• Změna postavy – rakovina mu zcela přestavěla postavu. Při chemoterapii ztratil vypěstované svalstvo, po uzdravení se už do původního stavu nevrátilo. Štíhlejší, téměř vychrtlá postava způsobila lehkost, kterou dříve na kole nepociťoval. K dobrému sprintu přidal po návratu i kvalitní vrchařské schopnosti.
• Psychika – z boje s rakovinou vyšel silnější fyzicky, ale především psychicky.
• Tvrdý trénink – schopnost a vůle tvrdě trénovat.
• Mnozí lidé Lancův fenomenální úspěch připisují i používání nelegálních látek, zejména látky zvané activogen. Kontroverzní byla také jeho spolupráce s doktorem Michelem Ferrarim. Nicméně Lance nebyl nikdy pozitivně testován. Jen jeden jeho test ukázal přítomnost dopingu. Vzorek jeho moči na odebraný během Tour de France 1999 obsahoval stopy kortikosteroidů, ale v množství, které nestačilo na pozitivní nález. Později se prokázal lékařským osvědčením, že používal krém, který tuto látku obsahoval.
• Jeho trenér Chris Carmichael též tvrdí, že za úspěchem stojí změna stylu šlapání. Především vylepšení efektivity přenosu síly na pedál a také jeho frekvenční styl, který je naprosto odlišný od tradičního silového pojetí jízdy do kopce. (Opačným extrémem může být např. Jan Ullrich.)

Rodina

Velkou oporou při návratu do života i cyklistiky mu byla jeho manželka Kristin Richard. S ní se seznámil měsíc po skončení chemoterapie na tiskové konferenci, kde vyhlásil založení nadace na boj s rakovinou.V roce 1999 se jim narodil po umělém oplodnění syn Luke. A stejným způsobem o dva roky později se narodila dvojčata Isabelle a Grace. Manželství, které prošlo mnoha těžkými zkouškami se však po pěti letech rozpadlo.

Nadace

Úspěšné uzdravení inspirovalo Armstronga k založení nadace Lance Armstrong Foundation. Vznikla roku 1997. Jejím cílem je pomoci lidem, kteří trpí rakovinou a především jim dát sílu a naději. Tato nadace patří mezi nejvlivnější organizace tohoto druhu. Poskytuje informace lidem bojujícím s rakovinou, pořádá veřejné přednášky a financuje vědecké výzkumy.

Úspěchy

1991

• 1. místo – Amatérské mistrovství Spojených států
• 1. místo – Settimana Bergamasca

1992

• 1. místo – La Primavera Tour
• 1. místo – Thrift Drug Classic
• 1. místo – First Union Grand Prix
• 2. místo – Mistrovství v Curychu
• 8. místo – Coppa Bernocchi
• 12. místo – Tour DuPont
• 14. místo – Tour of Galicia
• 14. místo – Olympijské hry – silniční závod

1993

• 1. místo – Mistrovství světa v silniční cyklistice
• 1. místo – Tour of Galicia
• 1. místo – Thrift Drug Classic
• 1. místo – Trofeo Laigueglia
• 1. místo – Tour of America
• 2. místo – Tour DuPont
• 3. místo – Tour of Sweden
• 5. místo – Leeds Classic
• 9. místo – Paříž-Nice
• 14. místo – Mistrovství v Curychu
• Tour de France – 1. etapové vítězství

1994

• 1. místo – Thrift Drug Classic
• 2. místo – Klasika San Sebastian
• 2. místo – Tour DuPont
• 2. místo – Liege-Bastogne-Liege
• 7. místo – Mistrovství světa v silniční cyklistice
• 7. místo – Tour of Switzerland

1995

• 1. místo – Klasika San Sebastian
• 1. místo – Tour of America
• 1. místo – Tour DuPont
• 2. místo – Thrift Drug Classic
• 6. místo – Liege-Bastogne-Liege

1996

• 1. místo – Tour DuPont
• 1. místo – Fleche Wallone
• 2. místo – Paříž-Nice
• 2. místo – Tour of Holland
• 2. místo – Liege-Bastogne-Liege
• 2. místo – Grand Prix Eddy Merckx
• 4. místo – Grand Prix Suisse
• 6. místo – Olympijské hry – časovka
• 8. místo – Grand Prix Harelbeke
• 11. místo – Milán – San Remo
• 12. místo – Olympijské hry – silniční závod

1998

• 1. místo – Tour of Luxembourg
• 1. místo – Cascade Classic
• 1. místo – Kritérium Ride for the Roses
• 2. místo – First Union Invitational
• 3. místo - Vuelta
• 4. místo – Tour of Holland
• 4. místo – Mistrovství světa v silniční cyklistice
• 4. místo – Mistrovství světa v časovce

1999

• 1. místo – Tour de France
• 1. místo – Dauphine Libere
• 2. místo – Kritérium Ride for the Roses
• 2. místo – Amstel Gold Race
• 7. místo – Tour of Aragon

2000

• 1. místo – Tour de France
• 1. místo – Grand Prix Eddy Merckx
• 1. místo – Grand Prix des Nations
• 2. místo – Paříž – Camembert
• 3. místo – Olympijské hry – časovka
• 3. místo – Classique des Alpes
• 3. místo – Dauphine Libere
• 7. místo – Grand Prix Miguel Indurain
• 13. místo – Olympijské hry – silniční závod

2001

• 1. místo – Tour de France
• 1. místo – Tour of Switzerland
• 2. místo – Amstel Gold Race
• 2. místo – Classique des Alpes
• 8. místo – Setmana Catalana

2002

• 1. místo – Tour de France
• 1. místo – Dauphine Libere
• 2. místo – Mezinárodní kritérium
• 3. místo – Mistrovstí v Curychu
• 4. místo – Amstel Gold Race
• 6. místo – Grand Prix San Francisco

2003

• 1. místo – Tour de France
• 1. místo – Dauphine Libere
• 8. místo – Amstel Gold Race

2004

• 1. místo – Tour de France
• 1. místo – Midi Libre
• 1. místo – Tour de Georgia
• 3. místo – Mezinárodní kritérium
• 4. místo – Dauphine Libere

2005

• 1. místo – Tour de France

2009

• 12. místo - Giro d'Italia
• 3. místo – Tour de France

---